Sicílie je největší ostrov ve Středozemním moři a to nejen vzhledem ke své rozloze přes 25.000 km2, ale i k počtu 5 milionů stálých obyvatel. Ostrov je charakteristický hornatým povrchem, jemuž dominuje nejvyšší evropská činná sopka, 3.340 metrů vysoká Etna. Sicílii osídlili již v 8. století před Kristem jónští Řekové, kteří zde mimo jiné založili své největší město vůbec, půlmilionové Syrakusy. Po druhé punské válce se Sicílie stala římskou kolonií. Po pádu Říma ji ovládli Vandalové a později Gótové, vytlačení následně byzantským císařem Justiniánem. V raném středověku pak ovládali Sicílii Normané. Z antických dob se na celém ostrově dochovalo nesmírné množství památek, jež jsou spolu s nádherným mořem hlavním turistickým magnetem ostrova. Kromě letecké přepravy je hlavním přístupem na ostrov trajekt přes Messinskou úžinu z Villa San Giovanni do Messiny, když již dlouho slibovaný most přes tuto úžinu má být, i přes četné protesty, postaven až kolem roku 2010.

O Sicílii panují mnohé předsudky. Ostrov patřil tradičně k nejchudším oblastem Itálie a po staletí byla jedinou šancí ke slušnému životu emigrace. Existenci dodnes obávané mafie běžný turista vůbec nezaregistruje, naopak místní obyvatelé patří k těm nejvřelejším z celé Itálie. Nabízené ubytování se nachází v provincii Messina na severním pobřeží Sicílie, v rybářském městečku Brolo s překrásným přímým výhledem na sedm vulkanických Liparských ostrovů. Skalnatému pobřeží Brola dominuje hrad postavený v první polovině 13. století Fridrichem II. a historické centrum městečka s četnými paláci a kostely, které si až do současnosti dokázalo udržet podmanivou středověkou atmosféru. Z hlediska cestovního ruchu jsou však nejdůležitější místní písčité pláže a křišťálově čisté, díky sopečnému podkladu temně modře zbarvené moře

ETNA
zvaná také Mongibello ( z italského monte-hora a arabského giabal-hora, tedy "hora na kvadrát"), leží ve východní části Sicílie, nedaleko pobřeží. Je to nejvyšší činná sopka v Evropě. Geologicky vzato, leží na rozhraní Evropy a Afriky. Patří k nejmladším geologickým útvarům na Sicílii, není starší než půl milionu let. Téměř kruhová základna má průměr 40 km a obvod 165 km. Kromě hlavních čtyř kráterů má ještě boční, tzv. parazitické, kterých je asi 200. Vrchol sopky je chudý, pórovitá hornina rychle propouští vodu do hloubky, kde ji zadržují nepropustné vrstvy, takže voda pak vyvěrá na mnohých místech v podobě pramenů na úrodných nižších svazích. Na nich se až do výšky 500 m pěstují pomeranče a citróny, do výšky 1300 m olivy a vinná réva. Nad nimi až do výše 2100 m následuje pásmo lesa a trnitých keřů, občas přerušené novějšími proudy lávy. Vrchní část sopky je bezútěšnou černošedou pustinou, korunovanou na vrcholu čtveřicí mohutných kráterů. V zimě je střediskem zimních sportů a sníh se tu drží až do pozdního jara.  Na některých místech se sníh pod nánosem popela drží celý rok.

Etna je více či méně aktivní prakticky nepřetržitě, z historie je známo více než sto větších erupcí Etny. Úbočí jsou poseta více než 260-ti vedlejšími kužely, které vznikly na puklinách, kterými se v minulosti láva drala k povrchu.
 

TINDARI
se rozkládá na pobřeží a jsou zde k vidění zbytky starověkého řeckého sídla Tyndaris, které bylo založeno na skalnatém výběžku v roce 396 př.n.l. Díky svojí strategické poloze mohlo město snadno kontrolovat a bránit moře mezi Eolskými ostrovy a Messinou až do té doby, kdy se neubránilo nájezdům Kartaginců a dostalo se pod jejich nadvládu. Za Římanů bylo město obnoveno a byly zde postaveny nové budovy, školy, lázně, divadlo, trhy a zrestaurovány a předělány staré budovy. Divadlo, které postavili Řekové, bylo předěláno a vybaveno na žádost jeho nového obecenstva. Poté ale následovala doba úpadku, kdy část města zničily arabské nájezdy v 9. století n.l. Dnes je zde řecké divadlo, římské domy a veřejné lázně a pozůstatky městského opevnění. V muzeu jsou ukázky helénských soch a řecké a římské keramiky.

Poblíž města se nachází svatyně Santuario della Madonna Nera, tzv. Černá Madonna byla uctívána už od byzantských dob a v 60. letech 20. století jí byla postavena socha, kterou naleznete v této svatyni.
Pokud zde projíždíte autem, tak můžete také navštívit zbytky římské vily v Patti.

Archeologické místo – pozůstatky starověkého města

Cesta, která vede na vrcholek Capo Tindari, prochází podél obranných zdí vybudovaných za vlády Dionýsa, které později byly přebudovány a nahrazeny dvojitými zdmi z kamenných bloků. Zdi ochraňovaly zranitelné části města. V jižní části areálu jsou lázně, hospůdky a domy včetně velkého aristokratického domu se zachovalou mozaikou. Nachází se zde také pozůstatky jakési stavby, ze kterých je vidět dokonalá elegance původní stavby. Pozůstatky byly označeny jako zbytky baziliky nebo místa, kde se setkávali lidé za náboženskými účely, ale její pravá funkce zatím není známa. Vedle tohoto areálu stojí divadlo, které vybudovali Řekové ve 4. století a kdysi se tady odehrávaly gladiátorské zápasy.

TAORMINA
je určitě nejnavštěvovanějším místem na Sicílii. Její úžasná poloha na svahu hory Monte Tauro s výhledem na Etnu umožňuje návštěvníkům úžasný rozhled.  Díky svému neobyčejně příznivému mikroklimatu a nádherné poloze na svahu hory Monte Tauro s výhledem na Etnu a také díky svému nezměrnému historickému , kulturnímu a archeologickému dědictví je jedním z nejnavštěvovanějších míst na ostrově.

Původně řecké město Tauromanion bylo založeno ve 4.st.př.n.l. Po ústupu Syrakus ze slávy se stala hlavním městem byzantské Sicílie, kterým zůstala až do Arabské okupace v 10.st.n.l.

Nejdůležitější památkou je bezesporu řecké divadlo, a to kvůli své nádherné poloze s výhledem na Jónské moře i Etnu. Tak jak jej vidíme dnes pochází ze 2.st.př.n.l. Bylo postaveno Římany na místě, kde dříve stával podobný helénský komplex.

PALERMO
je město již svým jménem vyvolávající směs zvědavosti a obav.  Je to hlavní město Sicílie, v mysli středoevropana je zosobněním všech představ o ostrově. A není divu: zde sídlí administrativa celé autonomní provincie, ulice města kypí těžko snesitelným ruchem a všudypřítomným řevem skůtrů, v centru je nejhorší vzduch ze všech italských měst, v ulicích postávají zamračení karabiníci se samopaly, zde se odehrály nejtěžší zločiny mafie i slavné procesy s jejími předáky, pár kroků od hlavní třídy stojí domy polozbořené snad ještě od II světové války, voda je na příděl... A přesto má město neodolatelné kouzlo. Kdo nebyl v Palermu, nezná Sicílii.

Hlavním městem Palermo nebylo odjakživa. Stalo se jím až v době arabské nadvlády v roce 948, kdy sem přesídlila hlava Sicilského emirátu. Počátky města však sahají mnohem hlouběji do historie. Skuteční zakladatelé města však přišli až v 8. století př.n.l. Byli to Féničané, kteří obsazovali západní část ostrova, zatímco řečtí Dórové obsazovali východní pobřeží. Féničany přirozeně nahradili Kartaginci, a ti zde setrvali, navzdory věčnému nepřátelství s Řeky, až do I. punské války. Těsně před jejím začátkem město Řekové konečně ovládli, ale brzy se západní Sicílie i s Palermem stala římskou kolonií. Palermo však zůstalo významným přístavem, kromě Syrakus nejvýznamnějším na ostrově. Po zániku Římské říše se nevyhnulo nájezdům Barbarů, ale již v 6. století vrátili ostrovu řád Byzantinci, po třech stoletích vystřídaní Araby. Těm byla cizí fundamentalistická nenávist ke všemu cizímu, a tak zde mohli vedle sebe žít Arabové, Řekové, Židé a další národy. Z Palerma se stalo nádherné město srovnatelné s Bagdádem či Cordobou. A tato tradice kulturní a národnostní pestrosti pokračovala i za křesťanských Normanských králů či za Viléma II. Z této doby také pocházejí nejkrásnější památky města - Palatinská kaple či nedaleká katedrála Monreale.

V Palermu vyrůstal jako sirotek pozdější štaufský císař Friedrich II. Zdá se, že své vzdělání získal právě zde, ve směsici různých kultur.
Po zničení Hohenštaufského rodu přišli na Sicílii Anjouovci, a s nimi konec zlaté doby. A bylo to právě v Palermu, kde začaly zlopověstné Sicilské nešpory, povstání, při kterém byla nenáviděná francouzská nadvláda utopena v krvi. Ale staré časy se nevrátily, Sicílie již zůstala na periferii dějin. Palermo se tak stalo jen provinční metropolí. A nepomohlo ani když dobytím Palerma v roce 1860 začal Giuseppe Garibaldi svůj boj za sjednocení Itálie.

Pohnuté dějiny se odrážejí i v nepřeberném množství památek Palerma, ale ty nejlepší pocházejí z časů normanských králů. Nejkrásnější z nich je Palatinská kaple (Cappella Palatina) v Normanském neboli Královském paláci. Bohatství a kulturní pestrost na dvoře krále Rogera II dala vzniknout nádherné kapli, v níž se unikátně spojují prvky latinské, byzantské a arabské. Trojlodní kaple, rozdělená antickými sloupy, je vyzdobena skleněnými mozaikami s biblickými výjevy, tak typickými pro byzantské umění, ale výzdoba stropu je v arabském stylu. Kaple se navíc dochovala v téměř nezměněné podobě, a tak je nepochybně nejcennější sicilskou památkou.

Z normanského období pochází i katedrála, zasvěcená Panně Marii. Svou nádherou se kdysi pravděpodobně vyrovnala Palatinské kapli či katedrále v Monreale, bohužel však byla dosti necitlivě barokně přestavěna. Jsou zde že zde jsou uloženy ostatky sv. Rozálie, patronky města. V majestátní porfyrové hrobce je zde uloženo i tělo Fridricha II, kterého známe i z našich dějin jako autora Zlaté buly sicilské.

Další zajímavostí je ruina kláštera San Giovanni degli Eremiti nedaleko Normanského paláce. Pod klášterem Kapucínů se ukrývají katakomby s neskutečným množstvím mumií mnichů i místní nobility. Archeologické muzeum patří k nejvýznamnějším v Itálii (a to je co říci), slavné jsou zejména metopy z antických chrámů v Selinunte.  Ale pro pestřejší pohled na město není k zahození ani procházka po zapadlejších uličkách centra, mezi krámky řemeslníků či po zapadlých tržištích. Namístě je ale obezřetnost, přece jen, Palermo je Palermo.

CEFALŮ
Půvabné městečko, jehož název je odvozen od řeckého slova  Cephalos (hlava), podle tvaru skály, která se nad ním vypíná. Bylo založeno kolem 4.st.př.n.l. Je známé především svou velkolepou normanskou katedrálou ze 12.st, která zůstala nedokončena. Začal jí budobat král Roger II. r. 1131 jako výraz díků za to, že se mu podařilo uniknout nástrahám moře a nebezpečí ztroskotání. Velkolepost chrámu musela být hodna jednoho z nejmocnějších evropských vladařů té doby. Uvnitř pokrývá stěny apsidy a presbytáře nejstarší a nejlépe zachovalá mozaiková výzdoba na Sicílii. Mozaiky pocházejí z roku 1148 a jsou vytvořeny podle důvěrně známého modelu : apsidě dominuje Kristus Pantokrator (vševládce), pod ním stojí Panna Maria obklopená anděly a apoštoly. Stěny i podlaha jsou vyzdobeny  zářivými byzantskými mozaikami. Mozaiky nevyčíslitelné hodnoty jsou zasazeny ve zlatém podkladu.

MONREALE
je nenápadné městečko, shlížející na sicilskou metropoli Palermo. Dalo by se říci předměstí. Už více než 800 let zde však stojí katedrála, která přinesla městečku světovou proslulost.  Je to nejvelkolepější normanská stavba a jeden z nejúchvatnějších kostelů na světě.

Katedrála v Monreale je skutečným klenotem mezi památkami na Sicílii. Nechal ji vystavět normanský král Vilém II v r.1172 jako symbol své moci. A ta byla nesmírná, vždyť království, které převzal po předcích, zahrnovalo kromě Sicílie i jižní Itálii a území v severní Africe, a patřilo k nejrespektovanějším v Evropě.

Katedrála je mohutná trojlodní stavba, dlouhá 102 metrů. Zvenku se však jeví docela skromně, zejména proto, že do náměstí obrácené západní průčelí je - až na krásná vrata - velmi strohé, a ke zdobené východní fasádě málokdo zavítá. Navíc je stavba z velké části kryta městskou zástavbou a přilehlým klášterem. Hlavním lákadlem však není zevnějšek katedrály.

To, co láká návštěvníky Palerma na tuto zajížďku, je interiér. Hlavní střední loď je oddělena od bočních mohutným sloupovím. A všechny stěny jsou do posledního místečka zaplněny nádhernými mozaikami na zlatém podkladu. Je zde v několika řadách, vinoucích se po stěnách, ve více než stovce výjevů na ploše několika tisíc čtverečních metrů zobrazena celá starozákonní i novozákonní historie, doplněná postavami světců, a samozřejmě vyobrazením Krista nad hlavním oltářem. Mozaiky, tak jako celá katedrála, vznikaly velmi rychle na konci 12. století. Na jejich zhotoveni se kromě umělců z Konstantinopole podíleli i arabští a místní mistři.
Jsou zde i další význačné památky: v katedrále je hrobka krále Viléma II, jeho rodičů a bratrů, a je zde i vzácná relikvie - srdce francouzského krále Ludvíka IX. Ke kostelu přiléhá stavba kláštera, který vznikl ve stejné době. Přístupná je rajská zahrada, kterou lemují arkády s 228 dvojitými sloupky. Všechny jsou bohatě zdobené se složitě skulpturovanými hlavicemi, a navzdory velkému počtu je každý dvojsloupek jiný. Z teras za katedrálou je výhled na část údolí lemujícího Palermo, zvaného Conca d'Oro (Zlatá lastura).

SYRAKUSY
Siracusa, či česky Syrakusy, jsou městem, kterým kráčela historie. Dnes pouhá metropole stejnojmenné sicilské provincie byla největším městem své doby, jedním z nejmocnějších ve Středomoří. A snad každý slyšel o Archimedovi, který se svým talentem podílel na konstrukci a výrobě důmyslných válečných strojů, které město používalo ke své obraně.

Syrakusy založili Korinťané ve 2. polovině 8. století př.n.l. na ostrově Orthygia (Husí ostrov). Ten byl pro osídlení mimořádně vhodný, kromě přístavu totiž měl i několik pramenů sladké vody. Město začalo velmi záhy vzkvétat, a rozšířilo se i na přilehlou pevninu. Od 5. stol. př. n.l. bylo město pod vládou tyranů, jako byli Gelon, který slavně porazil Kartágo (bitva u Himéry, 480 př.n.l.), nebo Hieron I., na jehož dvoře žili největší řečtí básníci té doby Aischylos a Pindaros. V r. 413 př. n.l. Syrakusy jako spojenec Sparty na hlavu porazily Athény, a zničily celé jejich loďstvo. Tisíce athéňanů skončily svůj život v syrakuských kamenolomech. Za Dionýsia I. a jeho nástupců (4. století př.n.l.) vyrostly Syrakusy na největší řecké město. Podle Strabóna měřil obvod města 180 stadií (tj. 33 km) a žilo v něm na 500 000 obyvatel, a kromě Peršanů se nikdo nemohl rovnat mocným Syrakusám.  Slavné období města trvalo až do Druhé punské války, ve které se Syrakusy přidaly na stranu odpůrců Říma, kterému po urputném boji v roce 212 př.n.l. podlehly. Na obraně města se podílel i učený Archimedes, a po pádu města zde nalezl smrt. Jeho jméno dnes připomíná jedno z hlavních náměstí.

Syrakusy byly ještě dlouho sicilským správním střediskem, ale někdejší slávy už nikdy nedosáhly. Dodnes však lákají milovníky historie a umění, kteří zde kromě památek na nejslavnější období historie (divadlo, amfiteátr, kamenolomy zvané Latomie, zbytky chrámů) najdou i významné archeologické muzeum s unikátní kolekcí nálezů z celé Sicílie, rozsáhlé katakomby s křesťanskou nekropolí, či novodobou dominantu města - pozoruhodný chrám pany Marie slzící.

ARCHIMEDES žil v letech 287 – 212 př.n.l.. byl synem dvorního astronoma.  Studoval v Alexandrii a své vědomosti neustále rozšiřoval tak, že se stal nejvýraznější postavou starověké vědy. Zabýval se matematikou, fyzikou, astronomií a mechanikou. V geometrii stanovil obvod a plochu kruhu, nejvíce si ale cenil objevu poměrů povrchů a krychlových obsahů válce a jemu vepsané koule. Pro astronomická pozorování sestrojil planetárium hnané vodní silou, jímž znázorňoval pohyb nebeských těles. Již tenkrát tvrdil, že všechny planety obíhají kolem slunce.

Z fyzikálních zákonů, které definoval je nejznámější ten, jenž nese jeho jméno. Na tento poznatek prý přišel v lázni a byl jím tak nadšen, že nahý vyběhl na ulici a volal „Heuréka!“ (nalezl jsem). Zákon vyzkoušel mnohokrát v praxi. Také tehdy, když ho syrakuský král Hierón požádal o zjištění, zdali jím objednaná zlatá koruna, na jejíž výrobu dodal potřebný materiál, nebyla nakonec zhotovena s příměsí stříbra. Archimédes porovnal váhu vody vytlačené korunou, váhu vody vytlačené dodaným množstvím zlata a váhu vody vytlačené stejným množstvím samotného stříbra. Z rozdílů přesně dokázal, že královo podezření bylo oprávněné. Klenotníka stihl, stejně jako všechny zloděje v té době, přísný trest.

Z jeho strojů má trvalý význam především vodní šnek se šroubovou trubicí navinutou kolem osy. Jejím otáčením je možno zvedat vodu  do výšky. Používal se hlavně pro zavlažování. S jeho jménem je spojena celá řada zákonů o práci kladkostroje.  Aby přesvědčil o pravdivosti svých objevů krále, nařídil, aby těžkou nákladní loď naložili zbožím a na palubu aby nastoupilo několik desítek vojáků. Sám seděl na břehu a bez zvláštní námahy pomocí soustavy kladek ji přitáhl na předem určené místo.
Své vynálezy nakonec proti svému přesvědčení využil účinně v širším měřítku k budování obranných mechanismů města. S jejich pomocí ničil římské lodě, když byly Syrakusy obléhány ve druhé punské válce. Boje trvaly velmi dlouho a Římané nakonec zvítězili lstí.  Archimedes byl probodnut římským vojákem poté, co jej odmítl následovat k římskému veliteli dokud nevyřeší problém, nad kterým právě bádal.

AGRIGENTO
hlavní město stejnojmenné provincie, leží uprostřed jižního pobřeží Sicílie. Láká turisty především pozůstatky dórských chrámů, vystavěných na skalním hřbetu nedaleko pobřeží.
Hlavním cílem jsou významné antické památky nacházející se několik kilometrů od současného města. Na hřebeni, odkud je nádherný výhled na moře, se tyčí skupina dórských chrámů, které jsou nejpozoruhod-nějšími starověkými památkami na ostrově. Podle legendy založil město bájný Daidalos po svém nešťastném útěku z Kréty.
Místo, na kterém bylo město postaveno, bylo obydleno už od starodávných dob, ale až v roce 581 př.n.l. sem přišla skupina lidí z Gela (Rhodos a Kréta), kteří založili osadu Akragas. Za vlády tyrana Phalarida (570 - 554př.n.l.) bylo město opevněno a politicky zmanipulováno. Právě on vymyslel, že jeho odpůrci budou zaživa uvězňováni do dutých bronzových býků. Vězni v nich poté hladem a bolestí sténali, což znělo jako bučení krávy. Za jeho krutost ho lid ukamenoval k smrti. V roce 406 př.n.l. bylo město zničeno Kartáginci a přebudováno. V této době tu byla postavena řecko-římská čtvrť, jejíž zbytky nám dávají určitou představu o urbanizačním plánu města. V roce 210 př.n.l. bylo město ovládnuto Římany a přejmenováno na Agrigentum. Po pádu Římské říše bylo obsazeno Byzantinci a poté Araby, kteří tu vybudovali nové centrum nazvané Girgenti a toto jméno si město udrželo až do roku 1927, kdy byl obnoven původní latinský název. Město proslavily dvě významné osobnosti, z nichž jedna pocházela ze starověku a jedna z nejnovějších dob. Je to filozof Empedokles (5. století př.n.l.) a dramatik Pirandello (20. století), který se narodil ve vesničce Caos pod městem.

Ve středověku to bylo bohaté biskupské sídlo. Na počátku 20.st. byly chrámy částečně zrekonstruovány do dnešní romantické podoby, a byly také vedeny systematické vykopávky. Po válce byla silueta města barbarsky narušena výstavbou paneláků jižně od centra (své dílo tehdy v památkové zóně odvedla stavební odnož Mafie).
Dnes se na území starověké akropole rozkládá současné město. Na druhém, nižším hřebenu se nachází tzv. Údolí chrámů, kde v 5.st.př.n.l. postavili posvátné budovy. Město bylo jedním z nejkrásnějších starověkých center a důležitým střediskem námořního obchodu.

Východní zóna není ohrazena a nejlépe uděláte, když sem přijedete brzy z rána nebo v podvečer, kdy je tu nejméně turistů. Po cestě se vydejte k nejstaršímu chrámu, Kterým je Tempio de Ercole (Heraklův chrám). Byl postaven koncem 6.st.př.n.l. a dnes tu stojí 9 z původních 36 sloupů, zatímco další trosky jsou roztroušeny po okolí. Cesta Vás zavede k nejzachovalejšímu chrámu v areálu. Je to Tempio dellla Concordia (chrám Svornosti), cca 430 př.n.l. Je to monumentální stavba, která se dochovala v mimořádně nedotčeném stavu.  V 6.st.n.l. byl vnitřek svatyně přestavěn na křesťanskou baziliku, a tak chrám unikl zkáze (křesťané ničili vše pohanské).  V 18 st. byl zrestaurován do původní podoby.  Cesta dál pokračuje podle antických městských hradeb až k chrámu Tempio di Giuone (chrám bohyně Hery /Junone). Zde se zachovalo sloupoví s architrávem. Zdivo na několika místech nese stopy požáru, který pravděpodobně založili Kartaginci při drancování města r. 406 př.n.l.

Západní zóna (denně 8.30 – 1 hodina před západem slunce - 2,07EUR) na druhé straně od parkoviště není tak impozantní, tvoří ji v podstatě jen rozsáhlé zbytky dalších staveb, nakupené kameny a rozpadlé zdivo.  Areálu dominují ruiny jednoho z největších dórských chrámů Tempio di Giove (Jovův chrám/Diův). Gigantická stavba nebyla kvůli útoku kartaginců nikdy dokončena a později byla poškozena řadou zemětřesení. Chrám podpíraly kromě sloupů i obrovské sochy Atlantů stojící mezi nimi. Kopie jednoho z nich, téměř 8m vysoká, leží uprostřed chrámu na zemi na zádech se zdviženými pažemi a poskytuje představu o velikosti a monumentálnosti celé stavby. Ve středu areálu je Tempio dei Dioscuri (chrám Dioskúrů).

SELINUNTE
zal. v 7.st.př.n.l. a zničené Kartaginci r.409 př.n.l. Kartaginci město zničili, velkou část obyvatelstva povraždili a zbytek zavlekli do otroctví. To co z něj zbylo bylo zničeno jeho vlastními obyvateli v r. 241př. aby nepadlo do rukou Římanů. Dílo zkázy dovršilo ve středověku zemětřesení a od té doby trosky podléhají už jen zubu času a rozpadají se.  Chrámy v Selinunte jsou označeny písmeny, protože se dosud nepodařilo rozluštit, kterým božstvům byly zasvěceny. Rozhodně nevynechat tyto nádherně malebné trosky na břehu moře!

Město se stalo jedním z nejvýznamnějších měst Magny Graecie – části jižní Itálie obsazené antickými Řeky. Jeho roztroušené, neuspořádané rozvaliny patří k nejdůležitějším historickým nalezištím na Sicílii. Město samotné sice doslova zmizelo z povrchu zemského, ale i dnes můžeme rozpoznat osm z jeho chrámů. Malé muzeum v tomto komplexu, stejně jako muzeum v nedalekém (14 km) Castelvetranu, vystavuje méně cenné nálezy. Ve vykopávkách tohoto města se však stále pokračuje. Pěkně zachovalá je i severní brána a dále na severu narazíte také na nekropoli.

Ostrov STROMBOLI, tvořený pravidelným kuželem stejnojmenné sopky, je bezesporu nejaktivnější sopkou v Evropě, a řadí se i mezi světovou sopečnou elitu. Je to jedna z mála sopek, jejíž erupce probíhají pravidelně v intervalech 10 - 20 minut. A to po celou dobu několika tisíc let lidské přítomnosti na ostrovech! Nejvyšším bodem ostrova je vrchol Vancori (924 m.n.m.). Sopečná aktivita se však neodehrává na tomto vrcholku, ale o téměř 200 metrů níže, v kráterech na severozápadním úbočím, nad svahem Sciara del Fuoco. Od nejstarších dob byl ostrov znám jako přírodní maják, označující severovýchodní okraj souostroví. V dobách starých Řeků také ostrov dostal jméno podle svého kuželovitého tvaru (strombos). Ostrov nikdy nebyl místem významného osídlení. Částečně za to snad mohl fakt, že zde chybí větší přívětivá rovina, vhodná k jeho vystavění, občasné velké výbuch sopky jistě také nepřispěly k popularitě ostrova. A svoji roli jistě sehrála i přirozená bázeň z přítomnosti neznámých sil. Dnešní vesničky leží při pobřeží, Stromboli na severovýchodě ostrova, a osada Ginostra na jihozápadě. Tradičním zdrojem obživy místních obyvatel byl rybolov, doplněný pěstováním vína (zejména věhlasné odrůdy malvasie) a některých dalších plodin. Dnes se však lovení ryb věnuje jen pár jednotlivců, čím dál více lidí se živí nabízením svých služeb turistům. Přesto si městečko Stromboli uchovává svůj původní charakter: úzké uličky jsou nepřístupné pro auta, a bělostný ráz domků nenarušuje žádná moderní zástavba.

SEGESTA
leží mezi mírně se zvedajícími kopci, které mají barvu od žlutookrové po rudohnědou a tvoří kontrast k okolní zelené krajině. Celé krajině dominuje silueta Dórského chrámu. Starověká Segesta byla založena rodem Elimi a pod řeckou záštitou se stejně jako Erice dostala mezi hlavní města Středozemí. Když v 5. století př.n.l. na Segestu zaútočilo Selinunte, Segesta shromáždila svoje vojska a poprosila o pomoc i Athény, ale přes tato opatření byla poražena díky spojencům Selinunte ze Syrakus. V roce 409 př.n.l. Segesta požádala o pomoc Kartágo, jehož vojska po vylodění zničila Selinunte a Himeru a v závěru byla Segesta zničena syrakuským tyranem Agathoclem v roce 307 př.n.l. Znovu toto město posílilo svůj vliv za vlády Římanů. Následující rozvoj města není zdokumentován, ale v 5. století n.l. město pravděpodobně podlehlo zničujícím nájezdům Vandalů. Oblast byla znovu obydlena ve středověku, kdy zde Normané postavili hrad a malou tříapsidovou baziliku, které jsou umístěné na sever od akropole. Tato část se rozkládala na dvou stranách rokliny. Jihovýchodní část byla určena pro stálé obyvatele a v severní části stály veřejné budovy jako divadlo.

Mezi památky, které zde byly odkryty, patří chrám a divadlo. Chrám je jednou z nejlépe dochovaných památek starověku. Stojí na opuštěném místě na kopci, který je obklopen hlubokým údolím a horami Monte Bernardo a Monte Barbaro, kde je umístěno divadlo. Byl postaven r. 430 př.n.l. v dórském stylu a je to budova mimořádně sladěných proporcí. Dochovalo se zde 36 téměř nedotčených sloupů ve sloupořadí. Chrám nebyl nikdy dokončen.

Při cestě k divadlu je na chrám nádherný pohled a po cestě můžete vidět zbytky poustevny San Leone s jednoduchou apsidou. Amfiteátr byl vybudován ve 3. století př.n.l. v době helénistické, zatímco oblast už byla pod nadvládou Římanů. Je zde dokonalý půlkruh o průměru 63 m, který je částečně vytesán do skalnatého svahu. Z řady sedadel je vidět na vrcholky na západě, za kterými se rozkládá záliv Castellammare. Každé dva roky při letním festivalu divadlo ožívá množstvím diváků, kteří zde sledují klasické tragédie a komedie ze starých dob.